Co teď? Obrací se na mě oči zbylých devíti členů rodiny.
„Pojedeme.“ Rozhoduji.
„Odřídíš to?“
„No jistě.“
Cítím se téměř dotčeně, za tu otázku. Ale červíček nahlodává, je to daleko, děti se budou handrkovat v autě, tebe to rozhodí, neudržíš tak dlouho pozornost, tak daleko jsi nikdy neřídila
Kručení v břiše nám napovídalo, že je čas oběda, první, co tedy uděláme bude, že zastavíme v první restauraci, která nám padne do oka. Asi po dvou hodinách cesty, žádné restauraci a snižující se euforii, jsme zamířily do místního obchodu.
Má přezdívku dráteník, protože spadl z kombajnu, celý se pomlátil a zlámal si žebra. Pro neznalé, ve filmu Vesničko má středisková přejede kombajnéra kombajn a ten vstane a je v pořádku, kombajnér se jmenoval Dráteník.
Volám na děti. Sakra, celý dny smrdí doma a když je potřebuji, tak tady nejsou. Doplazím se do kuchyně, pomalu se zvednu na kolena opřu se klepající rukou o linku a točím si vodu do kelímku.
.Vzala jsem ho a opatrně jsem s ním strčila do hlavičky tvora, myslela jsem, že ho tím vystrčím. Hlavička se jen lehce zmáčkla, ale tělíčko se nehnulo. Zabručela jsem, nechci housenku rozmačkat, pak bych to musela vyčistit a toho jsem se štítila.
Letadlo se zaklepalo. Zadusila jsem výkřik a vytřeštila oči, padáme, je to jasný. Rozhlížela jsem se kolem, co dělají ostatní, hledají vesty? Kyslíky? Nikdo nic, spí, čtou si, letuška se usmívá, asi je to v pořádku.
Na dnešní hodinu jsem odjížděla s přesvědčením, že bude probíhat ve stejném duchu jako poslední dobou. Na odpoledne jsem si tudíž domluvila rande, naplánovala spoustu práce a psaní článků. Netušíc Jarmilky úmysly jsem nastoupila na hřiště, na kterém cvičíme s úsměvem a radostí, ale má trenérka zavelela.
Hekaly jsme a plazily se na poli ještě hodinu a půl a pak jsme se vydaly k poli s hráškem, které bylo tak daleko, že nebylo ani pořádně vidět. Oranžové vesty nás vlídně směrovali k poli, které se nepřibližovalo a my se plahočily s plnými koši, které se nám zařezávali do rukou a každý krok byli těžší.
„No miláčku můj, nebuď ošklivá,“ osloví vrčící stvoření Míša, vezme ho do náruče a mazlí se s ním. Já učiním také několik spíše neúspěšných pokusů se s nepřátelským zvířátkem skamarádit.
Kývnu, nemám vlastně na výběr. Policisté odjedou výtahem a v té chvíli už se začínají kolem nás nenápadně srocovat další obyvatelé našeho panelového domu a ostatních přilehlých. Nebaví mě pořád vysvětlovat, co se děje, ale naštěstí si to zvládají šířit sami mezi sebou.