Katriina spisovatelka

K čemu nám slouží slova?
Je jich skutečně potřeba tolik?
Proč máme neustále potřebu mluvit?

Peníze nepřinášejí štěstí a hojnost znamená úplně něco jiného.

Tohle pochopení mi trvalo skutečně pár desítek let.

Vybavuji si ale okamžiky, kdy jsem byla součástí nehezkých her v našem světě – vysmívání se této jedinečnosti.

Vysmívání se autenticitě jedinců – té skutečné autenticitě.

Co se skrývá za takovým až stupidním jednáním?

Strach, závist, potřeba zapadnout.

Strach ukázat sama sebe, skutečnou sama sebe.

Nejistota.

Je to zdánlivě mnohem jednodušší – schovávat se v davu, než být osvobozená od závislosti na hodnocení okolí.

Říct ne neznamená být špatný člověk. Znamená to – mám se ráda, vážím si sama sebe.

Opak našemu okolí říká – jsem nejistá.

Nezískáme tím vděk nebo obdiv, ale opak. Neúctu od okolí.

Nevážíme si sami sebe – jak by si nás mohl vážit někdo jiný?

Většina z nás je zvyklá ráno si dojít na toaletu, vyčistit zuby, políbit muže, přichystat snídani – zvyk, přebraný od rodiny.

Máme zvyk chodit do práce, do školy, uklízet byt – vzorce přebrané od společnosti a vnímané jako samozřejmé.

Je to však naše svobodná vůle?

Já kdysi platila za nešikovnou a zapomnětlivou.

Padaly mi věci, stále jsem něco někde zapomínala, rozbíjela, ztrácela.

A lidé se mi smáli – „z legrace“.

A já se smála taky.

 Mám strach – o tom bych mohla psát na několik stránek.
Každý máme občas z něčeho strach.

Ale co to vlastně je ?

Je to něco, co se může stát – ale téměř nikdy nestane.

Je to myšlenka, které dáme tvar a příběh. A tím příběhem pak začneme žít.

Stane se součástí našeho života.

Vytvořili jsme monstrum, které nás věrně provází.

Jsme skvělí tvůrci!

Pamatuji si ten okamžik jako dnes. Snad sto lidí stálo před budovou zaměstnavatele a čekalo na podepsání výpovědi.

Atmosféra byla naplněná strachem, zlobou, vztekem. Vzduchem létala slova jako hromadná žaloba a podobně.

Já stála opodál. V tom dusnu se nedalo být.

Každou další lekci má mysl podsouvala výmluvy, proč vynechat – Bolí mě hlava, v krku, jsem unavená, nemám čas…

Byla to dřina a mně se nechtělo, ale já to nevzdala.

Za pár lekcí se má fyzička a výkon dostaly na takovou úroveň, jako nikdy předtím.

Odkládáme to, co nás těší, kvůli věcem celkem nedůležitým. Na sebe si uděláme čas až… někdy.

Stále je něco důležitějšího než my sami.

Co je v NAŠEM životě důležitější než my?