Katriina spisovatelka

Najednou ale přijde zlom a my zjistíme, že neděláme nic z té naší krásné činnosti.

Jsme zpět zaběhnutí v nudné rutině.

Proč?

Něco nás zastavilo. To nedává smysl? Bylo nám přeci tak krásně v té euforii.

Snad nejčastějším tématem žen je kritika jejich těl. Výčitky za to, co snědly, neustálé přemýšlení nad svou váhou. Stud za to, jak vypadají.

Často se k jejich kritice přidávají i jejich partneři.

Jak popisujeme štěstí?

Každý asi trochu jinak.

Co to tedy je? Dokážeme se tak cítit v zaměstnání? Šťastni?

 Muset chodit každý den ve stejnou dobu na stejné místo. Mezi stejné lidi. Je to ta cesta, kterou chceme jít? Která nás udělá šťastnými?

 Mám o tom pochybnosti.  Chodit někam jen kvůli jistotě je opačný směr než ke štěstí. Štěstí pro mě znamená cítit se naplněně. Tohle však zní jako klec.

Láska je jeden z nejkrásnějších citů.

Ale znamená to jen lásku jeden k druhému? Většinou opačnému pohlaví?

 Láska je všudypřítomná. Můžeme milovat kohokoliv, cokoliv, kolik lidí chceme. Není omezená, není svazující. Nejde jen o romantiku nebo fyzickou přitažlivost – láska je čistý cit.

Na neznámé pole se nám však většinou moc nechce. Vyžaduje to nějaké úsilí navíc. Také máme strach z toho, co se stane. Co nás tam čeká. Proto nám někdy trvá, než se za svou komfortní zónu vydáme. Někdy se nevydáme vůbec.

Dostala jsem sama sebe. Proč si neřeknu o pomoc? Z čeho mám strach? Protože bych se tím shodila? Před kým? Proč je špatné říct si o pomoc? To, co sama učíš neumíš?

Otázky sama k sobě mi otevřeli oči. Co to dělám?

Jak je to slavné rčení? Kovářova kobyla chodí bosa.

Co se stane, když si řeknu o pomoc? NIC. Maximálně mi bude odmítnuta, nic jiného.

Každý z nás má v životě výzvy. Někdo je vyhledává, někdo se jim vyhýbá. Spoustu výzev zvládneme, aniž bychom si je sami uvědomili. Někdy nás na ně upozorní okolí. My pak sami překvapeně koukáme, co se nám vlastně podařilo překonat. 😀

Delší dobu jsem nepřidala článek ani jiný příspěvek na žádnou sociální síť. Jedním z hlavních důvodů bylo, že mě postihl, tak jako spoustu dalších lidí bubák posledního roku zvaný Covid.

Z mé maminky se stal přítel na telefonu a já se v mých třiceti letech učila vařit. Samozřejmě jsem se nevyhnula jejímu láskyplnému „já ti to říkala, kdybys mě tenkrát poslechla a nelítala radši po dvoře a s kamarády, nemusela jsi se tím trápit teď, když už tak máš tolik starostí.“

„Vy jste za ním běžela?“ Nevěřícně se na mě díval policista, „a bosa? Co kdyby vás praštil?“ 

Podívala jsem se na své nohy v bílých ponožkách a v tu chvíli jako když mi všechno došlo. Rozbrečela jsem se.