Pak jsou ale třeba i jedinci, pro které je normální nezavřít se do takové krabičky a nějakým způsobem růst. Měnit svůj život. Například učit se nové věci, učit se být lepším člověkem. Zkoušet nové záliby. Je zvídavý a krabička mu nestačí.
A to je také normální. Pro tohoto člověka.
Co je pro tebe normální?
A co pro tebe není normální?
A jak by měl normální člověk žít?
💙🥰🌸
Díky těmto rozličnostem je svět krásný.
Protože se můžeme stále učit nové věci.
Představte si, že bychom byli všichni stejní.
No bylo by to přinejmenším divné a asi i dost nuda.
Předpokládáš?
Umíš laskavě komunikovat situace?
Štve tě někdo ve tvém okolí?
Nebudu lhát, i já to občas dělám.
Pak mě ale napadla otázka, proč?
Mé pohledy na věc jsou čistě jen mé.
To, proč nejdu na ten večírek, je má věc.
Proč nebudu nebo naopak budu dělat to a to, je také jen má věc.
Také mi došlo, jak mě mé neustálé vysvětlování unavuje.
Já si poslední roky ale uvědomuji, že slova znamenají hodně.
Slovy si tvoříme vztahy.
Slovy si tvoříme celý náš život.
Slova vypovídají o tom, v jaké komunitě žijeme, jaká moudrost v nás třímá. Jaké nitro máme. Jak se cítíme. Jaké je naše sebevědomí. Jak se máme rádi. Jak si vážíme lidí a věcí kolem sebe…
Uvědomuješ si svá slova?
Uvědomuješ si, jak se vnímáš?
Možná mi teď někdo oponuje, rozčílí se, že neznám módu.
Co přesně znamená móda?
Někdo řekl, že se tohle bude nosit tenhle rok. Je jedno, že mám plný šatník jiného oblečení. Ten někdo řekl, že to, co je v mém šatníku, se už nenosí. Tak honem všechno vyhodím, aby mě v tom někdo neviděl, a půjdu si koupit to, co se zrovna nosí.
Hodnotíš oblečení ostatních?
Umíš akceptovat rozličnosti jedinců?
V čem se cítíš nejlépe?
Výmluvy, omluvy, kopání kolem sebe…
To vše je jen neochota změnit své chování. Lenost udělat něco navíc pro sebe i ostatní. Ano, pro sebe.
Každá malá změna k lepšímu je vždy k lepšímu i pro nás samotné. Je to malý krok z komfortní zóny. Avšak i ten zdánlivě malý krůček může udělat velké věci. S každým takovým krokem totiž roste chuť udělat další. A s každým dalším se mění i naše nitro. Cítíme se lépe, silnější, klidnější, šťastnější a radostnější.
Vyhazuješ odpadky pouze tam, kam patří?
Jak se stavíš k bezohledným lidem, kteří si neváží naší planety?
Umíš upozornit na bezohledné chování?
Rozvíjíme teorie a nedokážeme žít svobodně svůj život. Odmítáme pustit myšlenky, které až úzkostlivě držíme a přiživujeme. Chráníme si je jako poklad.
Skočili jsme mysli na lep a teď v něm stojíme a čas běží. Život nám utíká mezi prsty, ale my stále stojíme na jednom místě.
Jsme jako masochisté, kteří se dobrovolně do krve bičují.
Jaký život volíš?
Hodnotíš druhé?
Umíš akceptovat životy druhých?
Z tohoto příběhu nám vyplývají dvě okolnosti.
Postavme se za sebe. Tvořme si svůj prostor a nedovolme, aby nám ho narušovali chroničtí stěžovatelé. Dokud to neuděláme, bude se nám to dít vždy a všude. Před tím nikdy neutečeme. I když změníme zaměstnání, budou nás pronásledovat i tam.
Umíš si vymezit svůj prostor?
Umíš řešit situace, místo stěžování si?
Jenže mi najednou nebylo dobře. Cloumal mnou vztek, naštvání až z hezké nálady bylo najednou nehezko. Temno.
Já měla právo se takto cítit, alespoň má mysl to říkala.
Ale mě nebylo dobře. Tak co to má vlastně smysl, se takhle cítit?
Není lepší se smát a být veselá?
Slyšíš sama sebe? 😇
Umíš přejít slova ostatní? 🍀
Věříš sama v sobě? 🥰
Takto by skutečně neměl fungovat žádný vztah. Tady nekvete láska, ale zaniká.
Kvete zášť, vztek, nízké sebevědomí a rozhodně zaniká sebehodnota. Když někdo jedná s druhým bez úcty, neváží si ani sám sebe. Zrovna tak ten, který dovolí, aby s ním bylo tak jednáno.
Dovolíš, aby s tebou bylo jednáno s neúctou?
Uvědomuješ si své jednání s druhými?