Co je vlastně normální?
Co mě k tomuto článku přivedlo, byla situace, která se stala mně samotné. Bylo mi řečeno, že nejsem normální. A poté tedy přišlo mé zamyšlení se nad normálností.
Proč pro mě normální jsem a pro někoho ne.
Co je tedy vlastně normální?
Řekla bych, že je to velmi široký pojem.
Pro každého jedince znamená normálnost naprosto něco jiného.
Každý člověk si nastaví nějaké své standardy. Zvyky, zlozvyky, chování, styl mluvy i chování k ostatním, k přírodě… vlastně celý život. A tato krabička, ve které se nachází, je pro něho bezpečný prostor a vše v něm je pro toho daného jedince normální.
Dívá se okolo sebe a možná kroutí hlavou nad chováním jiných, protože nejsou normální. V jeho vlastním měřítku.
Pak jsou ale třeba i jedinci, pro které je normální nezavřít se do takové krabičky a nějakým způsobem růst. Měnit svůj život. Například učit se nové věci, učit se být lepším člověkem. Zkoušet nové záliby. Je zvídavý a krabička mu nestačí.
A to je také normální. Pro tohoto člověka.
Hodnotíme často jakýmsi osobním měřítkem lidi kolem sebe: To je snad normální, ne? Ta není normální, jsi vůbec normální…?
Co nás vede k takovému hodnocení ostatních?
Hodnocení lidí na to, co je normální a co není, vzniká na základě hodnot každého jedince.
Když narazíme na něco, co nechápeme, čemu nerozumíme, vzniká potřeba hodnocení. Někdy je to jen o absenci tolerance.
Někdy o úniku sama od sebe. Nechci ve svém životě nic měnit a lepší a bezpečnější pro mě samotnou je negativně hodnotit.
Někdy vlastní obrana, když neumím jednat jinak. Nebo na to nejsem dost odvážná.
O čem je normálnost?
O nastavení vlastních hodnot. O uvědomování si sama sebe, svého jednání, své hodnoty. Také hodnoty ostatních. Hodnoty všeho kolem nás.
Co to znamená?
Každý máme nějaké hodnoty, podle kterých žijeme. Některé jsou nevědomé, nastavené od rodičů, přátel, školy. Některé už máme vědomé, tedy sami jsme si je vybrali. Podle těchto hodnot žijeme a také často hodnotíme ostatní životy.
Někdy jsou bohužel standardy normálnosti nastavené špatně.
Nešťastná manželství, kde je normální, že si lidé nadávají, urážejí se, nemají se v úctě. Ubližování dětem, zvířatům. Odhazování odpadků v přírodě. Netřídění odpadů. Pomlouvání, krádeže, lži…
Tyto záležitosti už bych si dovolila ohodnotit jako špatně nastavené měřítko normálnosti.
Normálnost v měřítku skutečně vnitřně šťastného a moudrého člověka by měla být touha růst, zlepšovat nějakým způsobem svůj život. Pečovat o své tělo. Být laskavý k přírodě, k lidem. Respektovat ostatní a mít v úctě jejich životy.
Kdo má tedy právo určovat, co je normální?
Řekla bych, že nikdo, normálnost totiž pro mě ve všeobecném měřítku neexistuje :D
Co je pro tebe normální?
A co pro tebe není normální?
A jak by měl normální člověk žít?
💙🥰🌸
Krásné dny,
Katriina 😇 🐈⬛