Při rozhovorech s různými lidmi si uvědomuji, jak já vnímám a žiji svůj vlastní život a cítím velký vděk.
Proč?
Protože je neuvěřitelné, kolik lidí kolem mě žije tak, že čeká na důchod. Skutečně. Počítají roky, jak dlouho budou ještě muset pracovat, než budou moct zůstat doma.
Je to šílené, že?
Tolik let života pracujeme proto, abychom pak ve stáří nemuseli.
Také při těch rozhovorech padají obvyklé otázky typu, jak se máš?
Já odpovídám skvěle, protože to tak skutečně cítím.
Na mou otázku „a jak se máš ty?“ přichází často odpověď s nádechem rezignace, dramatičnosti, sebelítosti…:„Ale to víš, nic moc, no, mohlo by být i hůř. To víš, pořád stejně.“
Hodně z nás není se svými životy spokojeno. Stěžujeme si na politiku, zaměstnavatele, manžela, bydlení… Ale nic s tím neděláme.
Proč?
Ptám se tedy: „A proč s tím tedy něco neuděláš?“
Odpovědi jsou podobné – vyhýbavé, vymlouvavé, omlouvající situaci nebo samu sebe.
Ano, vím, rozhoupat se ke změně chce odvahu. Hodně odvahy.
Ale naše životy se sami od sebe nezmění.
Naopak je nám stále hůř. Nebaví nás život. Rezignujeme, padáme do depresí, začínají se projevovat nemoci, protože naše tělo reaguje na náš stav.
Chceme změnu, přejeme si ji. Toužíme po lepších životech. Závidíme těm, co se mají lépe. Ale my sami děláme stále ty samé věci. Jak by se ta změna tedy mohla stát?
Když házím hlínu na jednu hromadu, jak můžu čekat, že mi ta hromada nespadne a nezavalí mě?
Nebo že se začne sama od sebe dělat hromada na druhé straně? A lepší a hezčí?
Pokud nejsem spokojená a čekám, že se za mě samo něco vyřeší – tak nevyřeší. Pokud čekám, že se zázrak stane sám od sebe – tak nestane.
Ano, zázrak se může stát, ale já mu musím jít naproti. Já tu sílu musím rozhýbat. Ten vozík s hlínou musím postrčit, aby jel. Sám nepojede. A boří svá kola hlouběji do země, pokud s ním nehýbu.
Ten vozík je těžký a nepůjde to snadno. A chce to pevnou vůli.
A je to odvážné, ale změna je pro odvážné. V odvaze je život. Když uděláte něco odvážného, cítíte, jak ve vás pulsuje radost? Adrenalin?
To je život!
Ano, máme strach dělat odvážné věci. Někdy je to obava o rodinu, někdy naše minulost, co nám brání. Strachy předané od rodičů.
Někdy jen mysl, která pěkně sedí ve svém domečku a pokuřuje doutníček a nechce se jí zvednout z pelíšku a udělat něco jinak. Je líná a v tom pelíšku je jí dobře. Smrádeček, teplíčko, klid.
Ale nuda!
Umírání zaživa.
Takže jestli máš pocit, že je k tobě svět nespravedlivý, že nemáš rozdané karty fér, že někdo se má lépe… Udělej s tím něco.
Ano, někdo má těžké situace. Někdo skutečně náročné dny, bolestivé.
Ale je jen na tobě, zda v té situaci setrváš a budeš se litovat, nebo se sebereš a něco s tím uděláš.
Možná jsou má slova tvrdá. Život se zdá někdy tvrdý a jen ostřejší slova nás probudí. Možná naštvou, ale někdy i naštvání pomáhá k rozhýbání. Je to silná emoce. Tak co s ní uděláme?
To je na každém z nás. :)
Měníš svůj život k obrazu svému? 🍀
Ovládá tě strach z kroku ke změně?
Co děláš pro svůj spokojený život?