Bláznivá kočka

Bláznivá kočka

Ozval se zvuk mého mobilu ohlašující příchozí esemesku.

Zavrčím a hmatám po paměti po mobilu, přitom se dál dívám do pc. Nejsem ráda, že mě někdo vyrušuje, ztratím nit a než se zas chytím, bude mi to trvat několik minut. Mám moc práce a každé vyrušení je doprovázeno nevrlým zvukem, vydaným z mého hrdla. Děti už se raději uklidily do svého pokoje.

Otevřu SMS, je od Míši, mé kamarádky:

- Zuzi nedala by jsi si pivo nebo víno? Potřebovala bych vypnout-

Znovu zavrčím, ,,jak si asi můžu dát pivo nebo víno, když nevím co dřív,“ a dál datluju do notebooku. Po pár minutách mi dojde absurdita mého chování a sama nad sebou kroutím hlavou. „Jak asi může Míša vědět, že nestíhám.“ Vezmu mobil a už s chladnou hlavou ťukám odpověď:

-Promiň, mám toho moc- 

Nad tlačítkem odeslat se zarazím, taky bych potřebovala vypnout a s Míšou je pohoda, smažu text a napíšu:

-ok, kdy a kde-

-přijď ke mně domů cca za hodinu, nikam se mi nechce-

-fajn-

Jsem ráda, že jdeme k Míše domů a ne nikam ven, mám mastné vlasy, nemusím se malovat a přemýšlet nad tím, co si vezmu na sebe. Hodím na sebe kalhoty a mikinu a za chvíli vyrážím. Nasadím sluchátka a užívám si nicnedělání, ponořená do své oblíbené hudby. Po půl hodině zvoním na svou kamarádku, přiběhne mi otevřít v domácím oblečení a varuje mě, „dlouho jsi u mě nebyla, moje kočka nesnáší lidi.“

„Já vím, pamatuju se, neboj, já to zvládnu.“

 Došlo mi, že jsem u Míši nebyla vážně dlouho, většinou chodíme někam do restaurace, málokdy se scházíme doma.

Po otevření bytu mě přivítalo charakteristické syčení a zpoza dveří na mě zlověstně vykoukly zelené oči. 

„No miláčku můj, nebuď ošklivá,“ osloví vrčící stvoření Míša, vezme ho do náruče a mazlí se s ním. Já učiním také několik spíše neúspěšných pokusů se s nepřátelským zvířátkem skamarádit. Po několika zákeřných výpadech na mě, které mi zanechaly škrábance na rukou to kočka vzdá a uvelebí se pod křeslem své paničky. Já se usadím na gauči, nalijeme si víno a vyprávíme si novinky.

Po nějaké době mě zaujme šustění, které vychází z kuchyňského koutu.

„Co to je?“ Zvednu se a zvědavě nakouknu do kuchyně.

„To je laboratorní myš, koupila jsem ji Sárince když vypadla z okna, slíbila jsem jí, že když se uzdraví, koupím jí myš.“ Vysvětlila s omluvným výrazem v obličeji Míša.

„Co? Ty jsi ji koupila své kočce živou myš, aby ji snědla?“ Zděšeně vykulím oči na svou kamarádku, obě jsme s Míšou vegetariánky a zvířatům bychom nikdy neublížily.

„No já vím,“ stydlivě klopí Míša hlavu, „já nevěděla, jak ji mám jinak povzbudit a když se uzdravila, musela jsem splnit co jsem jí slíbila.“

Její vysvětlení mě navzdory mému zděšení rozesmálo.

„Ale vždyť ta myš žije?“ Zvědavě pozoruji malé, bílé, čilé zvířátko v kleci.

„No Sárinka se s ní skamarádila.“

To mě znovu rozesmálo, „máš kočku, která nesnese lidi a s myší se kamarádí?“

„No,“ pokrčí Míša rameny se smíchem.

„Najednou se ozve zuřivý řev a zezadu se na mě vrhne kočka, „auuu!“ Vykřiknu a shodím ji.

„Sáro!“ Vyskočí Míša a odežene vzteklé zvíře.

Já se zvednu ze země a sednu si radši rychle do bezpečí na sedačku. 

„Promiň, já tě zapomněla upozornit, že se k myši nesmí nikdo přiblížit, Sára si ji hlídá.“ Vysvětluje kajícně Míša.

„Tvoje kočka si hlídá myš?“ Nevěřícně zírám na svou kamarádku.

„Koukej,“ ukáže na klec a mě se nabídne neuvěřitelný pohled. Před klecí leží natažená kočka a přede, má čumák přilepený na kleci a z druhé strany má na stejném místě přilepený malinkatý čumáček laboratorní myška.

„Máš fakt divný zvířata.“ Komentuji výjev, který se mi naskytl.

Míša jen opět pokrčí se smíchem rameny.