Dnes ráno se mi nechtělo vůbec vstát z postele. Má mysl pracovala naplno ještě před otevřením očí. Ale samozřejmě, musím vstát, přeci nebudu ležet celý den. To nejde, čeká mě tolik povinností. Ouu, bolela mě hlava. Moc. Ale nemůže mě bolet hlava, mám toho tolik dneska. Sakra, kde mám brufen, ten pomůže. Možná ještě magnesium.
Poznáváte se v té situaci někdo?
STOP!
Co to dělám? To je jako dejavu. Tohle byli dřív mé běžné dny, ale už je to spoustu let zpět.
Co to děláme za hlouposti? Vždyť je to náš vlastní život a my se k němu chováme takto? My se přeci nenarodili pro to, abychom vstávali ve stresu. Navíc z hloupostí, co vytvoří naše mysl schované pod rouškou – musím.
Náš život má být radost. Máme se budit s úsměvem a těšit na to, co nás všechno čeká. Místo toho vylézáme z postelí s batohem plným starostí.
Máme vždycky na výběr.
Buď otevřít oči a hned kupit myšlenky, co všechno musím. Dělat si starosti dříve, než vstaneme – musím převléknout postele, musím zavolat té kamarádce, musím nakoupit, odvézt děti, vyluxovat, na poštu - musím, musím, musím. V trošku lepším případě – měla bych.
Tak nesmyslný a neuvěřitelný tlak na sebe někdy vytváříme a pak se divíme, že se necítíme dobře. Že nás bolí hlava. Že vlastně nežijeme, ale jen spěcháme pod nánosem – musím.
Nebo můžeme otevřít oči, usmát se a těšit se na celý den. Co stihnu, tak stihnu, co ne, tak ne.
Je fajn uvědomit si, že když se stresuju, nervuju, vztekám – cokoliv, stejně nic neuspíším, jen mi je zle. Tak proč si vlastně kazit den.
Prostě dělám podle priority, s úsměvem a v klidu.
Ten den je o tak moc hezčí.
Věřte mi. Já totiž dnes dostala možnost porovnání mého předchozího života a současného. Cítím za dnešní ráno vlastně vděčnost, protože mám radost z toho, že to všechno, co jsem dělala pro změnu svých nastavení mělo obrovský smysl.
Že dělat pro sebe něco navíc za to skutečně stojí.
Proč máme neustále pocit, že stále něco musíme?
Kdo na nás tak moc tlačí, že se necháváme takto zdeptat?
Proč to vlastně děláme?
Odpověď je jednoduchá. To, co nás stresuje má často stejné jmenovatele. Programy.
Možná jsme to viděli u svých maminek a nic jiného neznáme. Jen opakujeme stejný program, který jsme viděli a naučili se. Možná slyšeli ve škole, nebo zažili u kamarádek. Možná chceme zapadnout, abychom byly stejné, jako naši přátelé.
U každého je to trošičku jiné, ale v podstatě stejné.
Ale řešení je a přitom není těžké.
Uvědomujte si své jednání, a to, jak vám u něho je. Jak se cítíte, když podlehnete mysli.
A chcete se takto cítit? Pochybuji.
Tak proč to nezměnit?
A co by se vlastně stalo, když nebudete mít vyluxováno, navařeno….?
Nic.
Pomluví vás?
No A? Stojí vám ten člověk, který vás pomluví za to, abyste se jím zabývali?
I on totiž jde podle nějakého svého programu. Tak jako vy.
Co tedy ve skutečnosti musíte?
A skutečně to musíte?
A co se stane, když to neuděláte?
Teď zastavte mysl a buďte k sobě upřímné 😊