Jaké dobrodružství?
Vyskočilo na mě video s Ester Ledeckou. Je krásné. Raduje se v něm, blbne, směje a pod ní jsou samé nádherné, milující a obdivné komentáře.
Kdo si ale ve skutečnosti dovolí být tak radostný, veselý a blbnoucí? Prožívat tu skutečnou veselou emoci?
Neznám moc takových lidí.
A když už si to někdo dovolí, jak na něho okolí pohlíží?
Já s tím mám různé zkušenosti. Někdy skvělé a milé. Často ale úplně opačné – negativně hodnotící spontánní a veselé chování. Jak? Jako nevychované, nevhodné, vykulené, neženské, dětinské a podobně…
Proč na někoho pohlížíme s obdivem a někoho pomlouváme?
Ester něco velkého dokázala. Je úžasná, a navíc si dovoluje být sama sebou. Dovoluje si veřejně a nekontrolovaně projevovat radost. Proč ona ano a někdo ne? Protože má dost sebevědomí, které jí dodal její úspěch?
Možná. Možná ale dokázala takové velké věci právě díky tomu, že je sama sebou.
Lidé ji milují proto, co dokázala, ale i pro její spontánnost.
Jak to tedy ve skutečnosti je?
Proč si nedovolíme být spontánní, radovat se?
Aniž bychom se kontrolovali.
Aniž bychom se vzájemně pomlouvali za nevychovanost.
Ale na našich ikonách nám to připadá skvělé, milé, a ještě to velebíme.
Zajímavé.
Je to nádherné nemuset se stále kontrolovat a být spontánní.
Nemuset?
Proč se musíme kontrolovat?
Kdo to řekl, že se musíme kontrolovat?
Občas se s mými přáteli a kamarádkami skutečně řehtáme. Ano, řehtáme. Nadšeně, vesele a nekontrolovatelně.
Jednou jsme lehce podnapilé hrály v restauraci hry a řehtaly se tak, že nás obsluha posadila kousek vedle, abychom nerušily ostatní. Ale i ta obsluha se smála a byla nadšená naším veselím. I lidé kolem se smáli. Smích je nakažlivý, pokud je upřímný. Pokud nikoho nezesměšňuje a neponižuje. A pokud se okolí chce smát a není svázáno pravidly.
Já také slyšela názor, že „nejhorší jsou ožralý vykulený ženský.“
Proč?
Ano, byly jsme hlučné, veselé, ale ne vulgární, ne nepříjemné. A bylo nás kam posadit, abychom mohly hrát a upřímně se při té hře smát. :D
Je to tak osvobozující se od srdce řehtat, pokud to tak cítím.
A na druhou stranu je tak svazující se neustále hlídat. Aby někdo neřekl, aby si někdo nemyslel…
Co by měl říct, co by si měl myslet?
Ve skutečnosti je to možná trošku závist. Možná se jen ten nešťastník neumí uvolnit. Neumí, ale přál by si to.
Mám jednoho kamaráda, který je tak nádherně sám sebou. Poletuje místností jako motýl, výská radostí, objímá lidi a ti ho za to milují. Jeho radost ze setkání a ze všeho, co ho těší, je tak nádherně nakažlivá a strhující.
Ale také jsou tací, kteří ho za to haní. Je pro ně divný, přehnaný a podobné nesmysly. Je jen svůj a nic nehraje, a to je nádherné.
Ano, je to velké dobrodružství být sama sebou.
Proč dobrodružství? No, to je vždycky trošku napínavé. Někdy může být dokonce i nebezpečné.
Dobrodružství je adrenalin. Odvaha a překonání něčeho. I sama v sobě. A také často váháme, zda do toho půjdeme. Zda nám to za to stojí.
Co je to být sama sebou?
Zdá se to celkem obsáhlé. Spíš se to tak ale opravdu jen zdá.
Je to říkat, co si ve skutečnosti myslím. Laskavě samozřejmě. Projevovat se tak, jak opravdu cítím. Nešněrování se do nějakých svazovacích pravidel, o kterých se domnívám, že jsou správné. Nepřizpůsobovat se jen kvůli zapadnutí.
A to vše v laskavosti a ne aroganci. My jsme ve skutečnosti láskyplné bytosti. Jen jsme na to někdy pozapomněly.
A to zní jako dobrodružství. Jako velká výzva.
To chce odvahu, odhodlání, statečnost, překonání sama sebe. A také vytrvat. Když uprostřed výpravy couvnu, nikam se nedostanu. Jen ti odvážní dojdou až na konec. Zvládnutí výzvy nám dodá sebevědomí a také sebedůvěru.
Ta pomůže vytrvat dále, protože každá zvládnutá výzva nám dá sílu nespadnout zpět do zaběhnutých kolejí. Pomůže držet si sama sebe pod dalšími nátlaky společnosti. Také od nátlaku mysli, která nás bude tlačit tam, kde to zná. Tedy zpět.
To všechno chce sílu a vůli.
Ten, kdo obdivuje Ester nebo jakoukoliv jinou ikonu pro její energii a přirozenost, jen touží po tom být také tak svobodný. Kdo někoho pro něco obdivuje, jen projevuje svou vnitřní touhu.
Co nám brání být takto krásně veselí, blbnout a radovat se?
No, jen my sami. Možná partneři, maminky, kamarádi. Ale my jsme ti, kdo poslouchají. Takže jen my sami.
Přijímám to velké dobrodružství být sama sebou
Tak kdo jde do toho se mnou?
Kdo přijímá sám sebe?
Kdo jde žít svůj vlastní život a ne přetvářku?