Svět je jedno velké jeviště a my všichni jsme herci.
Klidně si tak můžeme svůj život na této planetě představit. A jakou roli hrajeme na tomto jevišti?
Zeptám se jinak, jakou roli byste si vybrali, kdyby se vás někdo zeptal, kým chcete v této hře být. A ta hra trvá velmi dlouho, desítky let, odpovídejte tedy pravdivě.
Vyberte si roli, ve které budete opravdu šťastní. Která vás bude těšit, bavit a kterou si budete užívat.
Kterou roli si vyberete?
Která by to byla?
Dříve jsme všechny určitě chtěly být princeznami, já tedy určitě ano. Pak herečkami, zpěvačkami…
Nyní mám už trošku jiné hodnoty. Chci se cítit svobodně, milovaně, klidně…. Chci psát tak, aby to těšilo jak mě, tak mé čtenáře.
Ale… mé hodnoty nezůstávají stejné, jak je vidět na mých dětských snech. A já nechci hrát stále tu samou roli, i když jsem si ji vybrala. Mé hodnoty a touhy se postupem času mění. A hrát stále to samé je svazující.
Být v jakékoliv roli je svazující, i když jsme si ji sami vybrali.
Ale teď to ještě trošku rozbijeme!
Co když nemusíš hrát vůbec?!
Co když nemusíš stát na jevišti? Co když můžeš být úplně svobodná a dělat si, co chceš. Bez jakýchkoliv předsudků, pravidel, nastavení a očekávání.
Co když si můžeš žít, jak chceš?
To není možné, dělat si, co chci! Nikdo to tak nedělá, nikdo tak nežije.
Co když žije?
Žijí ale jen ti odvážní, ti, co se nebojí udělat něco jinak. Nebojí se jít za svým štěstím, klidem a radostí. Změnit nebo opustit povolání. Přestěhovat se. I odejít od partnera, se kterým už nesouzníme. I to se může přihodit. Každý z nás se nějak vyvíjí a může se stát, že i přestože se s partnerem milujeme, naše cesty se prostě rozejdou.
Není nutné hrát žádné role.
Na stále milující ženu, i když to tak už není. Na prodavačku, když už jí nechci být. Na kamarádku, když už přátelství nedává smysl. Na ženu, která nedokáže říct svůj názor, když už ho chce umět říct.
Dočetla jsem se zajímavou studii.
Z jedné hodiny řídíme svůj život pouze 3 minuty, o zbytek se postará naše podvědomí. Náš autopilot, který nám byl nastavený v dětství. Tedy role.
To zní šíleně, že? Jen 3 minuty z hodiny jsme sami sebou!
57 minut vlastně nežijeme, jen přežíváme. Jsme jen loutky na provázcích, které vedou naše nastavení z rodin, zaměstnání, škol nebo od přátel. Které vedou naše strachy, stud, zvyky, ale také lenost a výmluvy.
Ta představa vůbec není hezká. Být na provázku jako nějaká loutka a jednat podle toho, jak mě vede, zní šíleně, ale je to bohužel pravda.
Pokud mi nevěříte, uvědomte si nějaký moment vašeho chování, o kterém víte, že jste se neměli pod kontrolou. Kde vás ovládl vztek, lítost nebo strach. Nebylo to příjemné, přesto jste to dělali.
Omluva pro vaše chování byla: já jsem prostě taková, já se neumím ovládnout v takové situaci. Já si to vůbec neuvědomila. Já to tak nechtěla, ale neovládla jsem se. Já měla strach.
Omlouváme své jednání slovy: já to tak mám, já jsem takové znamení, já to zdědila, každý jsme nějaký… jak vám to zní?
Jako robot, loutka, program. Je to jako rozhodnutí o nás bez nás.
Ale kdo chce být dobrovolně loutka?
Lenoch, který bude raději žít v pohodlí svých programů. Není to však žádná svoboda, je to jeviště. Není tam štěstí, klid ani radost. Chci tím říct skutečný vnitřní klid, radost a štěstí.
Je to klec. Kdo by byl šťastný v kleci? Každé zvířátko se snaží dostat ven ze zajetí, tak proč my se dobrovolně zavíráme? Žít nevědomě je klec, zajetí – programů.
Neuvědomujeme si to. Ano, neuvědomujeme, jsme tedy nevědomí.
3 minuty z 60 jsme sami sebou.
Lze si pomoct?
Určitě, já dříve také žila takto nevědomým životem. Chce to pevnou vůli, trpělivost a hlavně se rozhodnout. Neposlouchat mysl, která nám bude podsouvat výmluvy a omluvy pro naše chování. Já nikdy necítila takový klid a lásku k sobě i svému okolí a hlavně svobodu, jako cítím teď. Rozděluji svůj život na před a nyní. Nyní je o moc hezčí. Je vědomý.
Jak začít?
Na prvním místě je uvědomování si sama sebe, tedy svého chování. Naučit se být tady a teď a nejednat jako robot. Když jím, tak jím. Nekoukám u toho do mobilu. Vím, že jím, vím, co jím, uvědomuji si každé sousto.
Každou činnost si až teatrálně uvědomuji. Takto můžu začít pozorovat své chování, emoce a vše, co mě ovládá. Co mě rozčiluje a proč. Je přeci nesmysl, aby mě něco rozčilovalo. Když už se to však stane, tak s tím můžu vědomě něco udělat a takovým tréninkem to odezní úplně. Nezvládnutými emocemi si zbytečně otravujeme den 😊
Můžu začít kontrolovat to, jak se chovám, a postupně ovládnout svůj život.
A to je jen začátek 😊
Uvědomuješ si své chování?
Jsi odvážná a děláš odvážná rozhodnutí?
Měníš svůj život tak, jak cítíš, že bys měla?