Zlobivé tělo
Volám na děti. Sakra, celý dny smrdí doma a když je potřebuji, tak tady nejsou. Doplazím se do kuchyně, pomalu se zvednu na kolena opřu se klepající rukou o linku a točím si vodu do kelímku.
Má úžasná kamarádka si zlomila nohu. Pár dnů před Vánoci. Měla před sebou velké plány a najednou nic. Spoustu plánů, včetně našich společných.
Důležité v tomto příběhu je zmínit, co se dělo předtím. Už několik měsíců byl ve velkém přesu. Nestíhala si odpočinout a nedostávalo se jí ani moc kvalitního spánku. A najednou nemohla nic. Nastal naprostý obrat v jejím životě.
Po úraze trpěla velkými bolestmi a tato situace jí hodně zkomplikovala život. Což ani nemusela říkat.
Dva týdny poté, co se tato událost stala jsem ji šla navštívit.
A kdo otevřel dveře?
Veselá žena o berlích.
Žádný stres z toho, co vše musela zrušit, co nestihla, co bude dělat, jak to napraví… Nic. Jen klid a pohoda. Jak je to možné?
Uvědomila si totiž, jak před úrazem žila. Věděla, že v tomto šíleném režimu už v minulosti byla, a také jak jí přitom bylo zle. Tělo nemocné, ona vyčerpaná, vystresovaná, a stejně to nezastavila.
Nyní opakovala naprosto stejný scénář jako kdysi. Byla si toho vědoma, ale nevěděla, jak tu jízdu zastavit. Nedokázala to. Proto se situace vyřešila za ni. Dostala možnost zarazit to šílenství a uvědomila si to.
Místo nadávání, hroucení se a další podobné nesmysly se zachovala jako moudrá žena. Byla si dobře vědoma, proč se jí nehoda stala. A co víc, pocítila za svůj úraz vděk. Ten ji totiž jako jediný dokázal zastavit.
A jako moudrá žena vidí navíc další pozitivum. Je stále v přítomném okamžiku, protože musí dávat pozor, jak šlape, kam šlape a jak nohou hýbe.
Všechno se děje, jak má. Jen my to občas nevidíme. Ani často nechceme. A nepoučíme se. Když nevidíme a neslyšíme, nemáme ani šanci se poučit.
Ale co potom následuje?
Když nevidíme situaci sami, když půjdeme přes sebe samotné, něco se stane. Něco, co nás má upozornit, že nejednáme správně. Že nejdeme správnou cestou. Že je něco špatně v našem životě.
Většinou se přihodí malá situace. Takové upozornění. Ukazatel. Všechny situace v našem životě jsou ukazatele.
Ale pokud to i tak nevidíme, přijde něco náročnějšího. I přesto, že dostáváme možnosti zachytit včas, že něco není v pořádku, často to nezachytíme. Tak jako má kamarádka. Byla naprosto vyčerpaná a stále nemocná, a to bylo jen takové malé tytyty. Ale nezastavila se a přišlo něco náročnějšího.
Nebudu se dělat, svatou. I mně se dějí v životě situace, které ignoruji. Vím to, vím i většinou, proč se dějí, ale řešení odsouvám. Pak se samozřejmě přihodí něco náročnějšího.
Jak poznat, proč se dějí některé situace, které nás dostávají do nepříjemností?
Ideálně se podívat na svůj život. Co dělám, jak žiju, jak se chovám, jak se cítím… Každý náš čin přináší nějaké výsledky. A ne vždy jsou takové, jaké bychom si přáli. Je super vidět červené vlajky, které nám mávají a signalizují nebezpečí. Skutečně mávají, jen se nám je často daří úspěšně ignorovat.
Má kamarádka pobrala svou situaci úžasně. Ví, proč se jí úraz stal, je za něj vděčná, a ještě vidí benefity. Neustálý přítomný okamžik, který je vedlejším efektem.
Takže když si položíme otázku, proč se mi stalo, co se mi stalo, nebo proč se mi děje, co se mi děje, položme si ji tak, abychom sami viděli svůj podíl na situaci.
Ne tím způsobem – „já jsem chudinka, mně se stalo to a to“. Nelitujme se. To nám nijak nepomůže. Naopak, je to emoce, která nás smete dolů jako uragán. Budeme se cítit mnohem hůř.
Daří se ti vidět v situacích zrcadlo?
Jak vnímáš nepříjemné situace? 🍀