Výzvy, bych ve zkratce popsala, jako naše strašáky.
Je to něco, co je mimo naše zvyky. Mimo to, co normálně děláme, a moc se nám do toho nechce. A týká se to jakékoliv oblasti.
Jsou to výstupy z komfortní zóny a posouvají naše hranice.
Já se dřív při výzvách většinou na něco vymluvila. Obavy jít do situací, které byly nad rámec mého běžného života, byly často silnější. Moje sebevědomí nebylo moc dobré a strach ze ztrapnění nebo z toho, že něco pokazím, byl opravdu velký.
Hodně lidí má nastavené automatické chování, aniž by si ho uvědomovali. V okamžiku, kdy jsou postaveni do situace, která není standardní pro jejich běžný život, se automaticky staví do opozice.
Věty typu „to neumím, to dělat nebudu, to bych nezvládla, do toho se mi nechce, na to nemám čas, to mě nebaví“ jsou automaticky vypouštěny z jejich úst programem – strach.
Což může být jakákoliv, i malá, situace, jako například nečekaný rozhovor.
Samozřejmě není nutné chodit do situací, jako jsou adrenalinové sporty nebo aktivity hraničící s nebezpečím života.
Ale jinak jsou pro nás výzvy něco, co náš život dělá mnohem lepší a hodnotnější.
Proč?
Protože díky nim posouváme své hranice, učíme se nové věci. Stáváme se moudřejšími, obohaceni o nové informace.
Představte si, že stojíte v nějakém kruhu.
Máte kolem sebe pevně nakreslenou hranici a za ni nepůjdete. Tam je to možná nebezpečné. Vy to nevíte, protože tam nechodíte. Ale neznáte to a vaše mysl vám říká, že co neznáte, je nebezpečné.
Možná už jste vystrčili růžky, ale něco nepříjemného se tam stalo. Třeba vás konečně přemohlo odhodlání jít běhat, ale odnesl to vymknutý kotník. Tak zase raději šup zpět do vašeho bezpečného teritoria.
A tam si stále dokola přerovnáváte ty stejné poličky, díváte se na ty samé pořady a vedete ty samé hovory s těmi stejnými kamarády. Je to sice trochu nuda, ale je tam bezpečí.
Ale vzpomeňte si na situaci, kdy jste přeci jen nějakou výzvu přijali a zvládli. Ať šlo o rozhovor, který vás děsil, nebo nějakou novou karetní hru. Cokoliv, co nebylo běžnou součástí vašeho života.
I když to možná nebylo vítězné klání, jaký pocit vás u toho doprovázel? Byla to euforie, nebo nějaké vzrušení z prožití něčeho nového a neobvyklého?
Výstup z kruhu vám dodal pocit žití.
Vaše hranice se kousek posunula. I když jen kousek, i ten malý kousek se cení. Vy si toho važte.
Jakákoliv činnost nad rámec vašeho běžného života vám něco dá. Pokud to ovšem chcete vidět.
Pokud se ve vás neozývá remcal typu: „Já to věděla, neměla jsem do toho chodit. Neměla jsem to dělat, bylo to dopředu jasné. Já říkala, že to takhle dopadne. To jsem celá já, když se do něčeho pustím, tak to vypadá vždycky takhle.“
Nebo remcal ještě o level výš. Nadáváte tomu, kdo vás do akce postrčil: „Já ti to říkala, za to můžeš ty. To je tvoje vina.“
Ale doufám, že nikdo ze čtenářů nepatří do kategorie remcalů. 😄
Víte proč?
Protože váš život je vaše zodpovědnost. Bylo to vaše rozhodnutí. I když vás možná někdo přemlouval a tlačil, stejně je to vždycky na vás. Nesvalujte svá rozhodnutí na ostatní. I když se to nepovedlo a chce se vám. 😄
Má poslední výzva byla, naučit se namlouvat své články jako podcasty.
Bylo to mnohem těžší, než jsem očekávala. Ano, já očekávala, a jak určitě všichni víte – očekávání rovná se zklamání.
Takže jaký byl výsledek? Ano, zklamání.
Já očekávala, že dojdu do studia jako Karel Gott, všechno zvládnu levou zadní a vyjdu jako hvězda se všemi články v kapse.
Nic z toho se samozřejmě nestalo. I po tolika hodinách cvičení to bylo pro mě poprvé a prostě všechno chce trénink a čas.
Výzva může být cokoliv. I rozhovor, který odkládáte. Téma, které se bojíte s partnerem otevřít. Odchod z práce. Začít cvičit, učit se jazyk, jet novou cestou, jít na pohovor nebo uvařit nové jídlo. Cokoliv, co pro vás není běžné a samozřejmé.
Dobrá zpráva je, že se s každou zvládnutou situací váš strach snižuje. O malý kousek, ale ano. Čím více výzev přijmete a zvládnete, tím snadněji se vám do dalších půjde. Odstraňujete strach ze svého života. Stáváte se odvážnějšími.
Je to jako když sedíte v malé pevné kleci. Jste tam schouleni a nemůžete se pořádně hýbat. Ale je vám tam dobře, protože na vás nikdo nemůže. Vlastně vám tam dobře není, protože vás to tlačí do ramen a špatně se vám tam sedí.
Ale cítíte se bezpečně. Ale je to jen takové přežívání. Není to život.
Tak abyste se trošku pohnuli, vylomíte jeden kousek drátku. Při vylomení ztuhnete. Ruplo to, co se děje?
Nic se nestalo, ale vy se můžete maličko lépe hýbat. Je to super, máte radost.
Chvíli sedíte zase v klidu, ale pomalu vás napadne, co vylomit další drátek. Bojíte se, dlouho vám to trvá. Přemýšlíte, odkládáte, zamítáte, přijímáte.
A nakonec se rozhodnete a vylomíte další. Zase máte strach, ale nic se neděje a vaše ruka se hýbe zase o kousek lépe.
A takhle to jde dál a dál a už pomalu a jistě vylamujete všechny drátky, co vás drží v kleci.
Až najednou pocítíte nádhernou volnost a svobodu.
Výzvy nám totiž rozšiřují obzory a bourají mantinely. Zvyšují sebevědomí a sebedůvěru. Jsou jako životadárná tekutina. Vlévají nám krev do žil a máme díky tomu ten krásný opojný pocit, že žijeme.
Pojďme se přestat bát.
Jak vnímáte výzvy? Bojíte se?
A je nějaká výzva, do které byste nešli?